Hinatinu kapitolu jsem původně chtěla dát až na závěr, ale ono se to samo se to... Prostě jsem psala a je na světě. Je krátká, protože Hinatin život, prostě nebyl moc komplikovaný rodina, pravidla a Naruto. Sice docela závažné problémy, ale tak nějak to... no čtěte, uvidíte. V budoucnosti dostane asi nejvíc prostoru, tak si nemyslím že vadí, že ho v minulosti dostala tak málo...
Sedíme u stolu, musíme se chovat důstojně, jsme přece
císařská rodina. Vlastně nebešťané, ale já tomu nevěřím, nejsme o nic víc, než
ty lidé tam dole, jen jinak vystupujeme, jinak se chováme a oni věří, že jsme
něco víc. Přesto, že jíme tiše a důstojně, cítím lásku. Je tu můj otec, moje
matka i moje malá sestřička. Je legrační ji sledovat, jak se snaží vypadat
vážně, moc jí to nejde, je roztomilá. Přesto, že jsme svázaní pravidly je tu
cítit vzájemná náklonost a láska. Je mi 10.
*
Maminka je nemocná, nevím co jí je, už skoro nevychází se
své komnaty. Nosím jí květiny, vím, že je to práce služebných a že bych to
neměla dělat, ale chci je vybírat já, chci, aby byly ode mě. Maminka má radost,
slabě se usmívá. Je mi 12.
*
Maminka je pořád nemocná, už jsem si na to tak nějak zvykla.
Nosím jí květiny. Hanabi roste, už je jí 8 let, ten čas ale utíká. Je mi 14.
*
Hanabi chce květinovou zahrádku a já vím, že jí to nikdo
neodmítne.
*
Jsem zvědavá a taky, někdo musí zasáhnout, kdyby si Hanabi
moc vymýšlela. Sleduju ji, a když dojde na místo shledání, schovám se za strom,
princezna špionka, jaká ironie. Už tam na ni čeká ten blonďatý mladík. Začnou
si povídat, fascinuje mě jeho trpělivost, s jakou jí vymlouvá ty
nejbláznivější nápady. Zajímavý mladík, vtipkuje a je tak nějak… sladký. Dost
úvah, jsi princezna a tohle je nepřijatelné. Vydechnu. Znovu se zaposlouchám do
rozhovoru, takže jezírko s vodopádem a spousta nejrůznějších květin.
Mamince by se to líbilo, budu ji sem někdy muset vzít. Když Hanabi odejde,
pomalým důstojným krokem se k mladíkovi vydám.
*
Myslím, že jsme přátelé, sice se pořád chováme formálně, ale
často se vídáme a já ho mám čím dál radši a pak se to dozvím, pak se dozvím
otcovo rozhodnutí a už nemůžu, dál už nemůžu. Je mi 16.
Jass
Thank you for your opinion.
OdpovědětVymazat*Tiše doufá, že nenapsala naprostou kravinu*